WOW, to jsou fotky obyvatel sedmi dacha!

Žákyně 5. třídy Máša Kametová se dozví, že zůstane několik dní sama doma, protože její rodiče odjíždějí na naléhavou služební cestu. Byla povolána chůva, aby se postarala o Mashu, která byla nalezena prostřednictvím módní online služby. Kdo by si však představoval, že profesionální chůva.

Velké srdce kováře Shamakhmudova: Během války přijal Uzbek a jeho manželka 15 dětí různých národností

Dostávejte jeden z nejčtenějších článků e-mailem jednou denně. Připojte se k nám na Facebooku a VKontakte.

Předplatné
Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Památník slavné uzbecké rodiny. /Foto: fergananews.com

V Taškentu je úžasný památník. Uprostřed sochařské kompozice stojí postarší Uzbek, vedle něj sedí žena a jsou obklopeni mnoha dětmi. Muž se na ně dívá s něhou a velkou vážností – s rozpaženýma rukama a jako by objímal celou velkou rodinu. Toto je Shaakhmed Shamakhmudov, kterého ctí celý Uzbekistán. Během Velké vlastenecké války se svou manželkou adoptovali a vychovali 15 (!) sovětských dětí různých národností a stali se tak skutečně jejich matkou a otcem.

Manželé Shamakhmudovovi. /mytaškent.uz

„Nemáme vlastní, vzdělávejme cizí“

Manželé Shamakhmudovovi neměli vlastní děti. Shaakhmed, kovář v taškentském artelu pojmenovaném po Kalininovi, byl mnohem starší než jeho žena Bahri. V roce 1941 už mu bylo přes padesát a jí 38.

V té době začaly středoasijské svazové republiky přijímat děti evakuované ze sovětských měst obležených Němci. Jednalo se o sirotky, jejichž rodiče zabili nacisté, a děti, jejichž matky a otcové odešli na frontu. Většina těchto dětí skončila v Uzbekistánu: sirotčince v této republice otevřely své brány 200 tisícům sovětských dětí.

Některé uzbecké rodiny začaly brát děti z dětských domovů k adopci. Šamakhmudovové si pomysleli a rozhodli: proč se nestaneme adoptivními rodiči? Bůh nám nedal naše vlastní, a tak budeme vychovávat cizí lidi. Během několika let bylo v domě Shamakhmudovových slyšet dětský smích a klepání malých nohou: pár adoptoval 15 dětí a samotná rodina se stala mezinárodní.

Milovali všechny své děti, jako by byly vlastní. /Foto: nuz.uz

Uzbecká máma a táta se stali rodinou Rusů, Bělorusů, Moldavanů, Židů, Kazachů, Lotyšů, Němců a Tatarů. Například v roce 1943 odvezli ze sirotčince čtyři lidi – Bělorusa Rayu, Tatara Maliku, ruského chlapce Voloďu a dvouleté miminko, jehož jméno a národnost nikdo ani neznal. Shaakhmed a Bahri pojmenovali dítě Nogmat, což se z jejich jazyka překládá jako „dar“.

V uzbeckých tradicích

Shamakhmudovové žili špatně, ale přátelsky. V rodině vládla láska a úcta ke starším. Děti byly odmala vedeny k práci, samostatnosti a vzájemné pomoci. Všechny děti vychovali jejich adoptivní rodiče v uzbeckých tradicích a Taškent se stal jejich druhým domovem.

Shaakhmed se svou ženou a adoptovanými dětmi. 1941 /Foto: rodinatyumen.ru

Úřady udělily páru Řád čestného odznaku a Bahri-opa obdržela čestný titul „Matka hrdinka“. Spisovatel Rakhmat Faizi popsal příběh Shamakhmudovů ve svém románu „Jeho Veličenstvo muž“ a v 1960. letech o nich byl natočen dojemný a dojemný celovečerní film „Nejsi sirotek“. Po hlavě této mezinárodní rodiny je v Taškentu dokonce pojmenována ulice.

Ještě z filmu „Nejsi sirotek“

Osudy dětí Šamakhmudovových se vyvíjely jinak. Někdo zůstal žít v Taškentu. Po válce byly čtyři děti nalezeny a odvezeny domů příbuznými, při odchodu však na adoptivní matku a otce s vděčností vzpomínaly celý život. A Uzbek Muazzam a Bělorus Michail, které si Šamakhmudovové vzali na výchovu, se do sebe následně zamilovali. Vzali se a vytvořili vlastní mezinárodní rodinu.

Hrdinkou filmu „Nejsi sirotek“, jehož prototypem byl Bakhri. /Ještě z filmu

Při čekání na vnuka se dožila 104 let.

Zvláště dojemný je příběh jeho adoptivního syna Fjodora, o kterém v roce 1986 psaly uzbecké noviny.
Ukrajinec Fedya Kulchikovsky byl osmým adoptovaným dítětem Shamakhmudovů.

Chlapec se narodil krátce před válkou v rodině donbasského horníka, jeho matka se jmenovala Oksana. Ženina babička Daria Alekseevna ženu převzala. Dítě mělo na hrudi červený znaménko a starší žena si toto „identifikační znamení“ pamatovala po zbytek svého života.

Když Fedyovi nebyly ani dva roky, Oksana zemřela na neštovice a v létě 1941 zemřel i otec chlapce. Dítě vychovala Daria Alekseevna.

Před německou okupací bylo babičce důrazně doporučeno, aby poslala svého vnuka do Střední Asie. Nejprve ho nechtěla pustit, ale obecní rada řekla: „Pokud do vesnice přijdou Němci, pravděpodobně bude váš vnuk odvezen do Německa. Babička plakala a souhlasila s evakuací. A celé následující roky jsem věřil, že se jednoho dne vrátí.

Pětiletý Fedya skončil v taškentském sirotčinci, kde se brzy spřátelil s ukrajinským chlapcem Sašou. Jednoho dne přišel do útulku postarší Uzbek a odnesl Sašu. Fedya těžce nesl odloučení od svého přítele. Saša, jak se ukázalo, také. Protože o týden později se tentýž muž vrátil do sirotčince a řekl Fedovi, že ho bere také. „Saša je bez tebe smutný,“ vysvětlil krátce Uzbek. Tak skončil Fedya v rodině Šamakhmudových. Jeho adoptivní rodiče mu dali jméno Yuldash.

Shamakhmudovs s dospělými dětmi./Foto: mytashkent.uz

Po ukončení osmi tříd zůstal Fedor-Yuldash bydlet v Uzbekistánu, protože byl jako velmi malý odebrán své babičce a nemohl o ní najít žádné informace. Mladý muž vstoupil na Taškentskou báňskou akademii. Po obdržení diplomu odešel pracovat do Karagandy, kde se brzy oženil, a po zemětřesení v Uzbekistánu se vrátil do svého „rodného“ Taškentu – tentokrát se svou ženou. Pár měl tři děti.

Jednoho dne Yuldash dostal telefonát a bylo mu řečeno, že jeho ukrajinská babička byla nalezena. To ho šokovalo, protože od jejich rozchodu už uplynulo 45 let a muž netušil, že ještě žije. Okamžitě odjel na Ukrajinu.

Jak se ukázalo, novinář z ukrajinských novin pomohl Darii Alekseevně najít jejího vnuka. Napsal regionálnímu výboru Bukharského Komsomolu, poté byly informace předány školákům z uzbeckého klubu „Search“. Děti viděly podobné příjmení v novinovém článku – našly tedy svého vnuka.

Ukázalo se, že v sirotčinci byly smíchány dva dopisy a z Kulchanovského se Fedya změnila na Kulchikovského a jeho patronymie se také změnila – možná proto ho Daria Alekseevna po válce nemohla najít.

Fedor setkání se svou babičkou. /Foto: R. Shagaev, nuz.uz

Když se setkali, babička okamžitě poznala svého vnuka – podle stejného červeného krtka. V té době jí bylo již 104 let. Možná to byla víra, že se chlapec najde, co ji udrželo na tomto světě.

Po setkání vnuk několikrát navštívil babičku, ale neměl šanci dlouho komunikovat: o rok a půl později zemřela.

Fedor komunikuje s babičkou. /Foto: R. Shagaev, nuz.uz

Brzy po smrti Darie Alekseevny zemřela také Fjodorova adoptivní matka. Obě ženy až do posledních dnů velmi litovaly, že se nemohou setkat.

Olga-Kholida

Timonina Olga z Moldavska, které její noví rodiče dali jméno Kholida, byla nejmladším dítětem v této mezinárodní rodině. Když se stala dospělou, zůstala žít v Uzbekistánu.

Pro nejmladší dceru Šamakhmudovů se Taškent stal její vlastí. /Foto z komentářů na mytashkent.uz

Loni oslavila 84. narozeniny a žije v taškentské čtvrti Jar-Aryk. Kholida dokonale zná Uzbečtinu a celý život děkuje Bohu, svým adoptivním rodičům a uzbecké zemi za vše, co má.

Před 10 lety byl pomník přemístěn z centra města na okraj města. V roce 2017 ale úřady dostaly rozum a vrátily ho na původní místo. /Foto: wikipedia.org

Shaakhmed Shamakhmudov zemřel mnohem dříve než jeho manželka, v roce 1970, když dosáhl svého devátého desetiletí. Smrt ho zastihla při práci na zahradě, protože až do svých posledních dnů nepřestal pracovat.

Některým Bůh nedal děti, zatímco jiní byli nuceni je sami opustit. Například v prvních letech vzniku SSSR pracovaly speciální interrupční komise.

Text: Anna Bělová

Líbil se vám článek? Pak nás podpořte tam: