A nikdo ty děti rád nefotí.

Onehdy jsem měl možnost vyslechnout rozhořčení přátel, že jejich dítě (opět) narušilo rodinné focení a to vše kvůli těžké povaze, kterou podle matky dítěte zdědil po svém otci, stejně jako nechuť k pózování na fotkách.

Jako fotograf, který jsem měl především zkušenosti s prací s dětmi v minulosti, jsem si mohl pamatovat teorie psychologů a nafouknutý důležitostí je vyslovit svým rodičům, ale situace se vyhrotila, a kdyby, kvůli módě, Omezil jsem se na psychologii, pak bych byl pravděpodobně svědkem hádky, a to podle mě není vůbec nic, čím by stálo za to ztrácet čas.

Klidně a sebevědomě jsem řekl:

Za prvé to byl můj způsob, jak zmírnit situaci. Za druhé, řekl jsem pravdu: jak „grimasa“ na fotografii, tak neochota to udělat jsou pro děti přirozené. Důležité je něco jiného: s čím to souvisí v konkrétní situaci?

Příčiny

Pokud mluvíme o vrozené bázlivosti, pak je to v pořádku: je to osobnostní rys (a stojí za to ho ocenit, zvláště v naší ochablé době).

Pokud je důvodem to, že rodiče jsou z dítěte dost unavení, každý den příležitostně fotit jak bez jeho přání, tak proti jeho vůli, pak se není čemu divit. Jako v zásadě v situacích s pozvanými mistry (fotografy), kteří nemají zkušenosti s komunikací s dětmi, nebo si myslí, že je mají, ale ve skutečnosti pouze uměle zdržují střelbu a jdou cestou únavy dítěte a současně vytvářejí nepřátelství v něm do procesu natáčení.

Jak být

„Dobře dobře. Je to řešitelné? – přerušil mě otec a já se zamyslel. Ne, ne, ne proto, že by mě to mátlo, a ne proto, že bych si potřeboval zapamatovat něco z praxe. Podíval jsem se (a není to poprvé) blíže na své rodiče.

Sebevědomí lidé, mně dobře známí a vůbec ne z fotografie. Vychovávají své dítě přísně (jak tomu rozumím), ale tady je problém: jsou sobečtí. Jak bych měl vědět? Zde mnohé vyplývá z formulace otázky, totiž: „nemiluje, ale my chceme, aby miloval“ (samozřejmě pod rouškou, že to dítěti prospěje – klasika).

co to je? V jistém smyslu rodičovské sobectví. Jeho plody jsou někdy hořké (ale to je samostatné téma k diskuzi).

Uvědomil jsem si, že to nemohu říct, a nesměle jsem začal:

„Je možné rozhodnout, ale v čím zájmu? Vaše nebo vaše dítě?

Odmlčel se a ujistil se, že mohu mluvit, pokračoval jsem:

„Jak už víte, můj otec a dědeček (otec mé matky) rádi fotografovali. Vedli rodinnou kroniku, dohlíželi na obsah fotoalb a. nikdy nezasahovali do chodu života či rodinného života. Mělo to důvod, zájem byl – fotili. A po desetiletích nemůžu říct, že by mi něco uniklo nebo že jsem byl nucen se nechat vyfotit. Naopak, jak je vidět, spojil jsem svůj život s fotografií.

Chápu, že vás focení jako koníček nezajímá. Žádný problém – najměte si spisovatele zdarma, kteří, jak vaše dítě vyroste, zaznamenají jeho ducha a osobní vlastnosti. Ale věřte mi, není to každý rok a ani jednou za 2-3 roky, ale méně často. A proto se nesetká s nevraživostí dítěte, neupevní v jeho mysli vnímání focení jako povinnosti, ale spíše naopak: donutí ho pochopit, že jde o nástroj sebepoznání, a tedy vnitřní potřeba. A není to právě to, co potřebujete?

Místo závěru

Abych byl upřímný, nevím, proč k tomuto rozhovoru došlo. Řadu let neposkytuji fotografické služby ani nefotím děti v rámci vlastních projektů. Ale každopádně téma není nejjednodušší, a proto jsem rád, že jsme si porozuměli a že je v Zápisníku ještě jedna poznámka. Doufám, že si jednou najde svého pozorného čtenáře a možná i více než jednoho.

Mír všem a příznivé světlo na místech fotografických bitev.

Doporučuji přečíst:

• Jak se přestat bát fotoaparátu a vypadat na fotkách přirozeněProč se bojíme fotoaparátu: 3 hlavní a 4 dodatečné důvody. Jak se přestat bát fotoaparátu a vypadat na fotografiích přirozeně: 5 […]
• Cartier-Bresson ne, ale šance tu jsou – 9 tipů pro rodiče budoucích fotografů9 tipů pro moderní rodiče, jejichž děti se zajímají o fotografování a tento koníček považují za své budoucí povolání. Poznámka zdůrazňuje [. ]
• Proč jsou někteří lidé fotogeničtí a jiní ne?Chcete pochopit, proč jsou někteří lidé fotogeničtí a jiní ne? Tato poznámka nastiňuje odpověď na to, upřímně řečeno, ne nejjednodušší, ale velmi [. ]

Andrej Bondar

Nezávislý fotograf. Žiji v provinciích, fotím portréty, studuji malbu světlem a vizuální kulturu. Dodržuji tradiční postupy tisku a designu fotografií. Píšu poznámky pro čtenáře, neglorifikuji se. Pracuji na fotografiích pro klienta a peníze beru jako poděkování za odvedenou práci. Duchem je tulák, povahou člověk.