Nechci fotit, chci spát.

Nesnáším fotografování: jak překonat strach z fotoaparátu

Fotografie se již dávno stala známou součástí života a my všichni jsme jejími objekty. A přesto se někteří nejenže nesnaží dostat do záběru, ale vyhýbají se mu ze všech sil. Je s nimi něco špatně?

Jsou mezi námi tací, kteří utíkají před fotografickým objektivem jako oheň. Například 33letá Galina. „Nelíbí se mi na té fotce, ne proto, že bych si myslel, že je ošklivá. Je jen znatelný rozdíl mezi tím, jak se vidím já, a tím, co vidím na obrazovce nebo na papíře. A to není ve prospěch fotografie! Myslím, že jsem v životě lepší.“ Lepší ve skutečnosti nebo horší na fotkách?

Psychoanalytička Virginie Meggleová považuje tento postoj za „spíše známku skutečné svobody než za výraz zranitelnosti“: proč bychom se měli nutit opravovat obrázek, který se nám nelíbí?

Proč se neradi fotíme?

Jsem k sobě kritický

„Fotografie zastavuje pohyb a vypíná život v nás,“ pokračuje psychoanalytik. „Dívat se na sebe tak zamrzlým způsobem vyvolává úzkost, zvláště u těch, kteří k sobě nemají laskavost. Nevidí nic než nedostatky.“ A neuvědomují si, že ostatní k nim mohou být mnohem méně kritičtí než oni.

„Nikdo nevnímá objektivně tělo, které ukazujeme druhým,“ dodává Elsa Godard, psychoanalytička a filozofka. „Díváme se na to zevnitř a náš pohled je ovlivněn životními zkušenostmi, dnešní náladou a mnoha dalšími.“ Snad čas pomine a my sami uvidíme stejný obrázek úplně jinak.

Nechci být objektem

Fotografovat událost nebo osobu znamená proměnit je v předměty, které lze symbolicky vlastnit, věřila americká spisovatelka Susan Sontagová. Virginie Meggle to nevyvrací: „První zrcadlo, ve kterém se dítě odráží, je pohled jeho matky. Tak napsal slavný dětský psychoanalytik Donald Winnicott. Matka, která vzbuzuje důvěru, ví, že konečným cílem dítěte je již nepatřit k ní.

Dá se vyslovit hypotéza, že těm, kteří se neradi fotí, chyběl láskyplný, jemný, životodárný, osvobozující pohled, který by mohli absorbovat. Takoví lidé byli předmětem nevědomých, umrtvujících projekcí, které je připravovaly o svobodu.“ Vyhnout se objektivu pro ně znamená uniknout takovým projekcím a snažit se existovat mimo pohledy ostatních.

Těžko hledám své místo

Galina se tedy na fotografiích nemá ráda, ale lituje, že není v rodinných albech, její právoplatné místo mezi příbuznými je prázdné. „Odmítnout fotku znamená zbavit se sebe sama, dobrovolně se vymazat z historie,“ říká Virginie Meggle. „A v tomto případě byste se měli zeptat sami sebe: co je na tomto místě, kvůli čemu je pro mě tak těžké tam být?“ Co přesně je to nepohodlí?

Toto je hádanka, kterou musíme začít řešit, pokud se chceme zapojit do moderní společenské hry být fotografován a fotografován.