Jak jsem se stala pěstounkou sedmi koťat. Skoro detektiv. Část třetí

„Obrátili celý náš život vzhůru nohama, zničili náš dům“: Zpověď adoptivní matky

Tento rok je pro Barnaul obyvatel Tatyana Khodus zvláštní – je jí 45 let, je 25 let vdaná a má páté dítě. Nyní má rodina dvě přirozené a tři adoptované děti. Taťána je zároveň vedoucí regionální pobočky „Big Brothers Big Sisters“ – jedná se o individuální mentorský program pro sirotky, děti se zdravotním postižením, děti v těžkých životních situacích, žijící v ústavu nebo pod opatrovnictvím.

– Ve filmech o dětských domovech většinou ukazují buď hrůzy, které už nejsou, nebo je všechno příliš růžové – jak dítě běží k pěstounce a tátovi, vezmou ho do náruče a všichni jsou šťastní. V životě není všechno tak docela. Všechno je dlouhé, bolestivé, uplakané a těžké. Ano, to je štěstí, ale pak. – říká Taťána.

Upřímně o tom, jak šla ke svému štěstí, o těžkých ztrátách a darech osudu – v materiálu KP od první osoby.

Tatiana a Sergei Khodusovi jsou manželé 25 let Foto: z osobního archivu hrdiny (hrdinů) publikace

Ztráta krve a.

„Už jako teenager jsem věděl, že budu mít něco společného se sirotkem. Měl jsem pocit, že se mě to velmi dotklo. Možná nebyla dostatečná pozornost rodičů. Rodina byla kompletní, ale dlouho mě vychovával nevlastní otec, který pil. Proto dobře vím, jak se děti cítí v rodinách, kde mají rodiče závislosti. Máma byla pozitivní, ale jako každá žena vedle alkoholika byla spoluzávislá.

Moje cesta k adopci byla velmi dlouhá – od chvíle, kdy se objevila touha k prvním adoptovaným dětem, uplynulo celých 18 let. Když jsem se v 19 vdávala, stalo se, že jsme přišli o první dítě. Moje první myšlenka byla: Nemůžu jít domů sám. A vedle mě v porodnici opustila mladá dívka své dítě. Prostě utekla, ani nenapsala papíry o odmítnutí. Moc jsem si tu holku chtěla vzít, ale pediatr řekl, že nápad je to skvělý, ale motiv byl špatný. Chtěl jsem nahradit svou ztrátu, ale jeden člověk nikdy nenahradí druhého, dokonce ani ten, kdo se nenarodil. V tu chvíli jsem jí uvěřil, pustil tento příběh z hlavy a řekl, že počkám, až se uzdravím.

O pět let později se nám narodila dcera. Nyní je jí již 20 let, je studentkou Federální univerzity Dálného východu a žije na Ruském ostrově. Po jejím narození, asi po třech letech, jsem se rozhodl, že si jdu pro kluka. Nečekala jsem, že budu rodit sama, protože jsem měla problémy při prvním těhotenství. Shromáždili jsme všechny dokumenty k adopci, připravili se, ale pak jsem otěhotněla s druhým dítětem. Byl to syn, brzy mu bude 16 let.“

Taťána s adoptivním synem Sankou Foto: z osobního archivu hrdiny (hrdinů) publikace

. ztráta pěstouna

„Tak jsem si uvědomil, že ještě není čas. Dali jsme si pauzu, dokud bylo dítě malé. Z Barnaulu odešli na několik let do Zmeinogorsku. Bydleli jsme poblíž sirotčince. Děti odtud běžely na náš dvůr a hrály si s našimi dětmi. Přišel k nám jeden 13letý chlapec Dimka. Jednoho dne přišli s přítelem, jehož otec byl nedávno propuštěn z vězení a bral ho k sobě. Byly to prázdniny! Dimka stál, díval se se sklopenýma očima a jeho přítel řekl: „Vezmi Dimka s sebou! Teď odcházím, s kým ho mám nechat?“ Myslím, že se na tom dohodli předem. V tu chvíli jsem neřekl ani ano, ani ne. Kluka jsme ale s manželem brali jako hosta, bydlel u nás více než polovinu léta na prázdninách. Když byl v táboře, už sepsali dokumenty pro plné opatrovnictví. Ale zřejmě se něco stalo – odmítl jít k rodině. Buď se nechal odradit – vždyť pro děti je těžké, když jim někoho berou, žárlí, nechtějí přijít o kamarády, nebo on sám se rozčiloval. Neřekl to přímo – zaměstnanci instituce nám tuto zprávu sdělili. Tehdy jsem neměl znalosti ani zkušenosti, které mám dnes. Bylo potřeba naléhat, setkat se s dítětem, popovídat si.

Vrátili jsme se do Barnaulu. Nechali svá čísla v sirotčinci ve Zniznogorsku, já a Dimka jsme nemohli zůstat v kontaktu, protože neměl vlastní telefon. Věděli jsme ale, že má naše kontakty a může kdykoli zavolat. To se ale nestalo. Bylo to velmi těžké, pro mě to byla osobní tragédie. Moje děti se zeptaly: „Kde je náš Dimka, kde je náš bratr?“ V hlavě se mi neustále honila myšlenka: co jsem udělal špatně? Kontaktoval jsem psychology, kteří mi řekli, že pro teenagera, který prožil celý život v ústavu, je děsivé rozhodnout se pro změnu.

O deset let později jsem ho našel na sociálních sítích a ukázalo se, že jen před pár měsíci tragicky zemřel. Zanechal po sobě rodinu, čtyři malé syny a manželku. Nyní jsme s nimi v kontaktu.

Po tomto příběhu jsem si uvědomil, že mi chybí znalosti a kompetence. Přesto je adoptované dítě často složitý a obtížný příběh. Úspěšní adoptivní rodiče jsou opravdoví profesionálové, kteří neustále studují a čtou odbornou literaturu. Nyní jsem aktivním členem altajské veřejné organizace adoptivních rodičů „Den čápů“, kde spolu komunikujeme a podporujeme se. Školení je poskytováno ve škole adoptivních rodičů pro kandidáty na adoptivní rodiče nebo opatrovníky. To je velmi důležité, bez toho nemůžete přežít. Získala jsem další vzdělání v oboru dětské psychologie a ve studiu pokračuji dodnes. Moje děti mě rozvíjejí naplno.

Dcera Alexandra a syn Vova Foto: z osobního archivu hrdiny (hrdinů) publikace

Jedl dokud nezvracíš

„Nastal čas a v mé rodině se objevily první adoptované děti – byli to bratři. S manželem si děláme srandu – dostali jsme se do povýšení: ty si vezmeš jeden, druhý je dárek. Bylo jim 2,5 a 4 roky. Zdálo se mi, že je to velké štěstí, že jsou taková miminka. Myslela jsem si, že všechno zvládnu a zvládnu, když jsem zhodnotila své zkušenosti s pokrevním rodičovstvím, věřila jsem, že umím vychovávat děti – jsou poslušné, dobře se učí, sportují, jsou kreativní. Když jsem se stala pěstounkou, když se objevili tito dva chlupatí chlupatí muži, kteří prostě obrátili celý náš život naruby a zničili náš dům, uvědomila jsem si, že pravděpodobně existuje něco, čemu v životě nerozumím. Nevěděl jsem, jak je chytit a zastavit.

Nejprve se překrmovaly, jedly jako vysavače a skončily zvracením. Když jim odeberete jídlo, křičí, že na ně máte hlad, když si ho nevezmete, budou zvracet. Pracovali jsme s obavou, že jídlo dojde – podepisovali jsme nádoby se slovy: „Toto je vaše jídlo, za hodinu si ho můžete vzít a dojít, nikdo vám ho nevezme.“ Někteří adoptivní rodiče hlásí, že pod polštáři svých dětí našli chleba a klobásu. Moji jídlo neschovávali, ale několik měsíců se nemohli dostatečně najíst.

Kluci byli dlouho ponecháni svému osudu, místo objevování světa přežívali. Před pátým rokem se utváří základní důvěra ve svět a vytváří se pocit bezpečí. U našeho nejmladšího dítěte jsme tento věk zachytili – od 2,5 do 5 let jsme se stočili zpět do kojeneckého věku, houpali ho v náručí a vynahrazovali si období, o které bylo ochuzeno. Silná připoutanost se u něj objevila rychleji – asi po šesti měsících jsem fyzicky cítil, že je to moje vlastní pokrevní dítě, když jeho vůně, každý vlas, hřebík – byl celý tvůj.“

Před spaním své dítě vyznejte

„S nejstarším, čtyřletým, to bylo složitější. Pamatoval si celý svůj příběh, čekal na maminku. O pár měsíců později se začal před spaním zpovídat – vyprávěl, jak byl bit, jak nedostal najíst, jak zmrzl, jak přežil. Jediná šťastná vzpomínka je, jak hladil koťata na něčí půdě. Tyto chlupaté děti, které ho škrábaly a kousaly, byly ty nejteplejší a nejjasnější věci, o kterých mi vyprávěl. Poslouchala jsem tiše, nerozuměla jsem ani polovině, ale uvědomila jsem si, že to prostě potřebuje promluvit, aby z něj všechna ta bolest vyšla. Bylo to tak těžké, že nemohl ani plakat. Poslouchám – usne, osvobodí se, a pak já sám nebudu v noci spát, plakat a modlit se za něj.

Kluci byli hodně času sami. Nejmladší přežil díky staršímu dítěti. Cokoli jejich ruka strhne z „opilého“ stolu, to bude jíst. Navzájem se zahřívali, chránili, komunikovali ve svém vlastním jazyce. Byl to nelidský jazyk – jako Mauglí. Byli jsme s manželem v šoku, když začali nadávat do svých blábolů a všechno pochopili.

Navíc jim nikdo nepomohl porozumět světu, nikdo jim neřekl, co je tvrdé, co měkké, co studené a co horké. Když se dostali do našeho domu, byl to výbuch. Všechno rozbili, rozdrtili, roztrhali, vysypali, mohli po prstech vylézt na dvoumetrové police, vzít z polic toaletní tablety a olizovat se.“

„Mami, nemůžeme je přivést zpátky?“

„Prvních pár let jsem žil v nějakém stavu vášně, nepamatuji si, jak jsem spal nebo jedl. Probudili se a začali někam utíkat, všechno rozbíjet, rozbíjet, natírat. Byl nutný neustálý dohled. Moje rodina a já jsme se rozdělili do dvou klanů, abychom je mohli sledovat.

Nejstarší dcera byla v té době již v pubertě, pomáhala a podporovala. Nejvíce trpěl můj pokrevní syn, kterému bylo tehdy 8 let – byl tam malý rozdíl ve věku, navíc to byl kluk. O měsíc a půl později za mnou přišel s medvědem, kterému utrhli tlapu, a řekl: „Mami, nemůžeme je přivést zpátky? Ptám se: „Co myslíš?“ „Zřejmě ne,“ odpověděl.

Nyní je jednomu adoptovanému synovi 11 let, druhému téměř 10. Doslova před šesti měsíci jsem se svého nejstaršího syna zeptala: „Řekni mi upřímně, miluješ teď kluky? Jak jsi to všechno přežil? Řekl: „O čem to mluvíš, mami, samozřejmě, že tě miluji! Samozřejmě, někdy je chci zabít, ale fandím jim.“ Když se je někdo ve škole pokusil urazit, skutečně se jich zastal.“

Mužská část rodiny: tatínek, pokrevní syn Mark a adoptivní bratři Vovchik (vlevo dole) a Sanya (vpravo dole) Foto: z osobního archivu hrdiny (hrdinů) publikace

Páté dítě je příběh daný shora

„Můžu upřímně říct, že jsem neplánoval mít další děti. Ale přišel pocit, že někde je 12letá dívka – jen myšlenka, vpustil jsem si ji do srdce, uvědomil jsem si, že to všechno má svůj důvod. V té době jsem již pracoval jako vedoucí programu Big Brothers Big Sisters a poznal mnoho dětí. Tentokrát jsem si už nemohl vybrat dítě – všechny musely být v rodinách.

Jako věřící jsem se rozhodl nechat dítě, aby se objevilo samo, pokud jde o příběh, který je dán shůry. Uplynuly doslova asi dva měsíce a stalo se. Zavolal mi ředitel jednoho z center a řekl, že mají 12letou dívku, která tu vůbec nemusí zůstat, potřebuje rodinu. V té době bychom ji už znali. Za jediný den jsme si s manželem promluvili a rozhodli.

Žije s námi od březnových prázdnin – je to jen dar osudu. Co se týče vnitřního líčení, je mi podobná v dětství, je mi velmi jasná. Chytrý, moudrý, čte mezi řádky, hodně přemýšlí. Říká nám mami a tati, i když to pro nás nebyl cíl. Hrajeme roli rodičů, všechny děti jsou rovnocenné, takže to pro ni nebylo těžké. Adoptované dítě je dítětem dvou rodin, to je potřeba pochopit a přijmout.“

Letos se ve šťastné rodině objevilo páté dítě – dcera Yaroslav (uprostřed) Foto: z osobního archivu hrdiny (hrdinů) publikace

Proč adoptovat, když máš krev?

„Nejednou jsem slyšel otázky: proč berete sirotky, když máte krvavé. Někdy ani neodpovím, jestli člověku chybí empatie, porozumění, soucit, schopnost vžít se na místo toho dítěte. Všichni jsme smrtelní a naprosto každý člověk, bez ohledu na to, jak úspěšný a bohatý je, se může stát nehodou a není pravda, že si jeho děti vezmou do péče příbuzní.

Systém, bez ohledu na to, jak je ideální, není místem, kde by děti měly být. Dítě by mělo být v rodině s milujícími dospělými. Jaká byla moje motivace? Vždycky jsem prostě věděl, že moje děti někde jsou a musím je najít.“

PŘEČTĚTE SI také

Dvě děti se do sebe zamilovaly, ale třetí ne. Jak adoptivní matka na Altaji už 12 let pomáhá pěstounským rodinám

Natalya Yugonson vytvořila veřejnou organizaci „Stork Day“, kde se pěstounské rodiny školí a podporují (více podrobností)

Přečtěte si také

Věková kategorie webu 18 +

Online publikace (webová stránka) je registrována Roskomnadzorem, certifikát El č. FS77-80505 ze dne 15. března 2021.

ŠÉFREDAKTOR OLESIA VYACHESLAVOVNA NOSOVÁ.

HLAVNÍ REDAKTOR STRÁNEK – KANSKY VIKTOR FEDOROVICH.

AUTOREM MODERNÍ VERZE EDICE JE SUNGORKIN VLADIMIR NIKOLAEVICH.

Příspěvky a komentáře čtenářů webu zveřejněny bez úprav. Redakce si vyhrazuje právo je ze stránek odstranit nebo upravit, pokud jsou tyto zprávy a komentáře zneužitím svobody médií nebo porušením jiných požadavků zákona.

„Komsomolskaja pravda“ – Barnaul“: 656056, Barnaul, st. Korolenko, 51, 2. patro, kancelář. č. 217 TELEFONY: redakce – (3852) 205-547, oddělení inzerce – (3852) 205-540.

Výhradní práva na materiály zveřejněné na webových stránkách www.kp.ru v souladu s právními předpisy Ruské federace o ochraně výsledků duševní činnosti náleží vydavatelství JSC Komsomolskaja Pravda a nejsou předmětem použití jinými osobami v v jakékoli formě bez písemného souhlasu držitele autorských práv.

Nákup autorských práv a kontaktování redakce: kp@kp.ru